O Lichočarovi

Pozvánka na versnisáž výstavy a křest knihy Lichočar v HEX Gallery, Brno, 4. června 2026

Vernisáž výstavy & křest knihy Lichočar

Pracovali jsme na tom osm let. Vám o tom říkáme a napínáme vás čtvrtým rokem. Konečně to přichází. U pražského nakladatelství Malvern nám letos vychází kniha o démonovi Lichočarovi. Přijďte 4. června 2026 na vernisáž průvodní výstavy a křest knihy do brněnské HEX Gallery a oslavte to s námi.

Tři se zrodili z ničeho

spousty druhých věří že zrodili se z něčeho

z hlíny z vody z druhých kdo přišli před nimi my víme že zrodili se

z prázdně

ve všepohlcující nicotě kde tesklivá touha po řádu smyslu předznamenání zuří

žhne

kde spaluje

potřeba dát nitru i venku

význam

Budoár třech dam


Kolik mi vlastně bylo, už ani nevim, štyry, pět? Asi, byla jsem ještě děcko… Moc si to nepamatuju.

Mamina se tam vydala na popud nějaké ženské z práce, které o tom asi řekla nějaká jiná baba povídavá. Mraveniště holt nestaví jenom termiti, žejo… [rozpačitý smích]

Chvíli tam stojíme na vykachlíkované chodbě před oprýskanýma černýma dveřma. Zvonek drnčí. Zámek cvakne a jedna z nich, ta nejstarší, otevře.

Byla to taková stařinká hubeňourka s lačnýma, pronikavýma a nepokojnýma očima, mlaskavou pusou a rychlýma cukavýma pohybama lasičky… No a hlouběj v bytě byly ty další dvě. Seděly za stolem v kuchyni, odlupovaly do misky z větviček bobulky. Tehdy jsem to považovala za borůvčí, ale čert ví, co to bylo, žejo…

Čekaly na nás. Jedna vypadala jako těhotná, ale to asi nebyla, protože se tak vůbec nehýbala. Byla rychlá a pohotová, plná síly, hlasitě a ráda se řehtala, bylo to slyšet i na zrezivělém záchodku na druhé straně bytu. A ta druhá, ta byla moc hezká, v obličeji mladá, ale asi toho hodně zažila. Chudák už zešedivěla.

A pamatuju si, jak jsem si je v duchu pojmenovala. Pro mě to byly Bábinka, Otesánka a Pampeliška. Jakože odkvetlá.

Parky mne nově trýzní i v jiných výjevech. Přicházejí s jinými obrazy. V bílých řízách přikročí, ve snu mne surově vytrhnou z lůžka, mně se zatmí před očima, v uších mi začne hučet a ony mne mezitím na Hněvín přenášejí, kde mi pak pana otce ukazují, jak má namále. Obě spodní končetiny špatné, z jedné je hnát, kost z ní trčí a otčím sebou zmítá v horečce. A pak? Já sama. O mnoho starší ležím na lůžku, umírám v krvi a trojice v bílém se nade mnou zase tyčí. Vyčítají, že jsem podnes nevyřešila jejich odvěkou hádanku. Dlouho, dlouho mne ještě trýzní mnohými dalšími výčitkami, nežli vposled dodají, že ten hrůzný osud naší rodiny se stále nemusí naplnit. Prý jej ještě lze zvrátit, avšak já vím, že je to od nich leda další krutost, další ústrk, tato lichá naděje mých mór. Totiž, prvně prý musím odhalit pravé jméno toho, komu mne pan otec kdys přislíbil, vyslovit toto jméno nahlas a oním zakletím jej do zdejších končin přivolat.

Dříve mne otčím stále znova a znova ujišťoval, vskutku nespočetněkrát, že móra o Parkách není nic; že se tím trápit vůbec nemám, že se mi tak leda vrací nějaké přeslechy z jeho rozhovorů o panu Wickmanovi s maminkou, které jsem jistě vyslechla jako dítě a jinak si zapamatovat nemohla; že žádná taková strašidla mne nikdy nenavštívila; že to jsou pouhé cáry vzpomínek nafouklé bujnou představivostí dítěte. A celé roky jsem mu věřila každičké slůvko, kterým se ohledem té věci zaklínal.

Avšak teď mne sám vyzývá a prosí, běda mu, abych pana Wickmana hledala, jak jen budu moci. A když namítám a vysvětluji, že i kdybych snad pominula všecičko ostatní, nemám přece žádného prostředku, jak mu vyhovět, stále dokola mne otčím přemlouvá, ať se hlavně vynasnažím přijít na skutečné jméno pana Wickmana. Najednou se od něj dovídám, že „Wickman“ měla být pouhá zkomolenina; že na Orknejích prý panu Wickmanovi říkávali „Likmann“. To mi teď stále dokola psává a tvrdí, že i to jistě byla nějaká zkomolenina, vždyť to byl cizinec, Alžbětko, na kolenou prosím, dcerko má jako z vlastní krve, přemýšlej nad těmi slovy, nikdo jiný na jazyky tak zdatný není, nikdo jiný na to přijít nemůže, v těch zvucích se jistě cosi skrývá, otčím to cítí v břiše, otčím to cítí v kostech.

Otčím již není při smyslech. V cele na Hněvíně ho posedl nějaký běs šílenství, který se z jeho dopisů se natahuje i po mně. V noci se potom ze staré móry líhnou další a další, nové.


The Three Mothers, illustration (Michaela Osičková, 2025)

Obadeea?

Kerniwos?

Wickman?

Leyskhewkem?