O Lichočarovi
a třech Sudičkách
S potěšením vás zVEME na
Vernisáž výstavy & křest knihy Lichočar
Pracovali jsme na tom osm let. Vám o tom říkáme a napínáme vás čtvrtým rokem. Konečně to přichází. U pražského nakladatelství Malvern nám letos vychází kniha o démonovi Lichočarovi. Přijďte 4. června 2026 na vernisáž průvodní výstavy a křest knihy do brněnské HEX Gallery a oslavte to s námi.
Co (v mezičase) najdete tady?
Několik úryvků z připravované knihy o Lichočarovi a třech Sudičkách.
Čtěte pozorně, hledejte mezi řádky, poslechněte si Lichočara a Tři matičky a kdoví… ?
Třeba objevíte něco jako zaklínadlo.
Tři se zrodili z ničeho
spousty druhých věří že zrodili se z něčeho
z hlíny z vody z druhých kdo přišli před nimi my víme že zrodili se
z prázdně
ve všepohlcující nicotě kde tesklivá touha po řádu smyslu předznamenání zuří
žhne
kde spaluje
potřeba dát nitru i venku
význam
Budoár třech dam
Kolik mi vlastně bylo, už ani nevim, štyry, pět? Asi, byla jsem ještě děcko… Moc si to nepamatuju.
Mamina se tam vydala na popud nějaké ženské z práce, které o tom asi řekla nějaká jiná baba povídavá. Mraveniště holt nestaví jenom termiti, žejo… [rozpačitý smích]
Pamatuju si, jak mě táhla za ruku ke starému činžáku na náměstí pod vlakovým nádražím. Jak mě vyvlekla nahoru po takových ochozených, ucouraných schodech, hm… Asi do třetího poschodí?
Chvíli tam stojíme na vykachlíkované chodbě před oprýskanýma černýma dveřma. Zvonek drnčí. Zámek cvakne a jedna z nich, ta nejstarší, otevře.
Byla to taková stařinká hubeňourka s lačnýma, pronikavýma a nepokojnýma očima, mlaskavou pusou a rychlýma cukavýma pohybama lasičky… No a hlouběj v bytě byly ty další dvě. Seděly za stolem v kuchyni, odlupovaly do misky z větviček bobulky. Tehdy jsem to považovala za borůvčí, ale čert ví, co to bylo, žejo…
Čekaly na nás. Jedna vypadala jako těhotná, ale to asi nebyla, protože se tak vůbec nehýbala. Byla rychlá a pohotová, plná síly, hlasitě a ráda se řehtala, bylo to slyšet i na zrezivělém záchodku na druhé straně bytu. A ta druhá, ta byla moc hezká, v obličeji mladá, ale asi toho hodně zažila. Chudák už zešedivěla.


A pamatuju si, jak jsem si je v duchu pojmenovala. Pro mě to byly Bábinka, Otesánka a Pampeliška. Jakože odkvetlá.
Potom je pozoruju s očima navrch hlavy. Sedím opodál v prosezeném křesle, nohy se mi hongaj vysoko nad zemí a i dneska to cítím. I dneska si vybavím ten strach, co mi naháněly, jakou mám husinu, až se mi z toho chtělo na malou, ale víš co. Zároveň byly strašlivě fascinující.
A i když jsem bývala celkem tichá a určitě jsem celý rozhovor pozorně sledovala, protože to bylo něco tak šíleně nevšedního, jediné, co mi z něj nepropadlo cedníkovou pamětí, byla výměna:
„Co jsem dlužna?“
Á, štyry koruny na startky.
Potom na mě Bábinka ulpěla očima a s pronikavým, ale ne zlým pohledem, přišlo mi, se maminy zeptala:
A tak co ona?
Jí taky?
A vím, že mamina s pochybovačným výrazem svolila. Ať už to byl souhlas s čímkoli.
Z deníku českoanglické básnířky Alžběty Johany Vestonie, nevlastní dcery Edwarda Kelleyho, alchymisty působícího několik let na dvoře Rudolfa II.
Parky mne nově trýzní i v jiných výjevech. Přicházejí s jinými obrazy. V bílých řízách přikročí, ve snu mne surově vytrhnou z lůžka, mně se zatmí před očima, v uších mi začne hučet a ony mne mezitím na Hněvín přenášejí, kde mi pak pana otce ukazují, jak má namále. Obě spodní končetiny špatné, z jedné je hnát, kost z ní trčí a otčím sebou zmítá v horečce. A pak? Já sama. O mnoho starší ležím na lůžku, umírám v krvi a trojice v bílém se nade mnou zase tyčí. Vyčítají, že jsem podnes nevyřešila jejich odvěkou hádanku. Dlouho, dlouho mne ještě trýzní mnohými dalšími výčitkami, nežli vposled dodají, že ten hrůzný osud naší rodiny se stále nemusí naplnit. Prý jej ještě lze zvrátit, avšak já vím, že je to od nich leda další krutost, další ústrk, tato lichá naděje mých mór. Totiž, prvně prý musím odhalit pravé jméno toho, komu mne pan otec kdys přislíbil, vyslovit toto jméno nahlas a oním zakletím jej do zdejších končin přivolat.
Dříve mne otčím stále znova a znova ujišťoval, vskutku nespočetněkrát, že móra o Parkách není nic; že se tím trápit vůbec nemám, že se mi tak leda vrací nějaké přeslechy z jeho rozhovorů o panu Wickmanovi s maminkou, které jsem jistě vyslechla jako dítě a jinak si zapamatovat nemohla; že žádná taková strašidla mne nikdy nenavštívila; že to jsou pouhé cáry vzpomínek nafouklé bujnou představivostí dítěte. A celé roky jsem mu věřila každičké slůvko, kterým se ohledem té věci zaklínal.
Avšak teď mne sám vyzývá a prosí, běda mu, abych pana Wickmana hledala, jak jen budu moci. A když namítám a vysvětluji, že i kdybych snad pominula všecičko ostatní, nemám přece žádného prostředku, jak mu vyhovět, stále dokola mne otčím přemlouvá, ať se hlavně vynasnažím přijít na skutečné jméno pana Wickmana. Najednou se od něj dovídám, že „Wickman“ měla být pouhá zkomolenina; že na Orknejích prý panu Wickmanovi říkávali „Likmann“. To mi teď stále dokola psává a tvrdí, že i to jistě byla nějaká zkomolenina, vždyť to byl cizinec, Alžbětko, na kolenou prosím, dcerko má jako z vlastní krve, přemýšlej nad těmi slovy, nikdo jiný na jazyky tak zdatný není, nikdo jiný na to přijít nemůže, v těch zvucích se jistě cosi skrývá, otčím to cítí v břiše, otčím to cítí v kostech.
Otčím již není při smyslech. V cele na Hněvíně ho posedl nějaký běs šílenství, který se z jeho dopisů se natahuje i po mně. V noci se potom ze staré móry líhnou další a další, nové.
Wickman. Na ostrovech na severu prý Likmann. Lich gate. Lich stone. Lich yard. Lich wake. Lich, mrtvola. Die Leiche. A lišejník neboli lichen, pojídač stromu. Cizopasník. Lišej, nemoc, smrtihlav. Lichý, nepotřebný.
Lichočar.
Z anglosaské staroanglické básně Modra, autor neznámý
Irmunsul.
První kmen, který kdy matky na zemi vysadily; to
wihtan
vysál jeho hojivost a pak podoby různé na sebe bral, někdy jedovatým hadem byl, jindy v obra s rohy se proměnil. Budiž proklet navěky a nové jméno odporné, jméno zrádce, jméno nīðinga dostal, když násilím a lstí utrhl si, co mu nikdy dáno nebylo.
Leyskhewkem!
Jméno zrádce na znamení pro nás všechny!

Ze staroirské básně Baile Con Tir Tairngiri, autor neznámý

Tehdy, za bouře strašné, přišel na svět on. Strážci dubů, ti nazvali jej
Kerniwos,
ochránce staré Hercynie.
Tak co… tipnete si teď, jak zní Lichočarovo pravé jméno?
Obadeea?
Kerniwos?
Wickman?
Leyskhewkem?
Odhalte ho s námi už brzy v chystané knize.



