O Lichočarovi
a třech Sudičkách
Co tu najdeš?
Několik úryvků z naší připravované knihy o Lichočarovi a třech Sudičkách.
Čti pozorně, hledej mezi řádky, poslechni si Lichočara a Tři matičky a kdoví… ?
Třeba objevíš něco jako zaklínadlo.
Tři se zrodili z ničeho
spousty druhých věří že se zrodili z něčeho
z hlíny z vody z druhých kdo přišli před nimi my víme že zrodili se
z prázdně
ve všepohlcující nicotě kde tesklivá touha po řádu smyslu předznamenání zuří
žhne
kde spaluje
potřeba dát nitru i venku
význam
Budoár třech dam
Kolik mi vlastně bylo, už ani nevim, štyry, pět, asi, byla jsem ještě děcko… Moc si to nepamatuju.
Mamina se tam vydala na popud nějaké ženské z práce, té o tom asi řekla nějaká jiná baba povídavá, mraveniště holt nestaví jenom termiti, žejo… [nervózmí smích]
Pamatuju si, jak mě táhne za ruku ke starému činžáku na náměstí pod vlakovým nádražím. Jak mě vleče nahoru po takových ochozených, ucouraných schodech, hm, asi do třetího poschodí?
Chvíli tam stojíme na vykachlíkované chodbě před oprýskanýma černýma dveřma. Zvonek drnčí. Cvakne zámek a jedna z nich, ta nejstarší, otevře.
Byla to taková stařinká hubeňourka s lačnýma, pronikavýma a nepokojnýma očima a mlaskavou pusou a rychlýma cukavýma pohybama lasičky… No a hlouběj v bytě dlely ty další dvě. Seděly za stolem v kuchyni, odlupovaly do misky z větviček bobulky. Tehdy jsem to považovala za borůvčí, ale čertví co to bylo, žejo…
Čekaly na nás. Jedna vypadala jak těhotná, ale to asi nebyla. Vůbec se tak nehýbala. Byla rychlá a pohotová, plná síly, hlasitě a ráda se řehtala, bylo to slyšet i na zrezivělém záchodku přes celý byt. A ta druhá, ta byla moc hezká, v obličeji mladá… Ale asi toho, chudák, hodně zažila. Už zešedivěla.


A pamatuju si, jak jsem si je v duchu pojmenovala. Pro mě to byly Bábinka, Otesánka a Pampeliška. Jakože jako odkvetlá.
Potom je pozoruju s očima navrch hlavy. Sedím opodál v prosezeném křesle, nohy mi hongaj vysoko nad zemí a i dneska ho cítím. I dneska si vybavím ten strach, co mi tehdy naháněly, jakou mám husinu, až se mi z toho chtělo hrozně na malou, ale víš co. Zároveň byly strašlivě fascinující.
A bývala jsem sice tiché děcko a určitě jsem celý rozhovor pozorně sledovala, protože to bylo něco tak neobyčejného, ale věříš, že jediné, co mi z něj nepropadlo cedníkovou pamětí, byla výměna:
„Co jsem dlužna?“

Vtom na mě Bábinka ulpěla očima a s pronikavým, ale ne zlým pohledem, přišlo mi, se maminy zeptala:

A vím, že mamina s pochybovačným výrazem svolila. Ať už k čemukoli.
Z deníku českoanglické básnířky Alžběty Johany Westonie,
nevlastní dcery Edwarda Kelleyho, alchymisty působícího několik let na dvoře Rudolfa II.
Parky mne nově trýzní i v jiných výjevech. Přicházejí s jinými obrazy. V bílých řízách přikročí, ve snu mne surově vytrhnou z lůžka, mně se zatmí před očima, v uších mi začne hučet a ony mne mezitím na Hněvín přenášejí, kde mi pak pana otce ukazují, jak má namále. Obě spodní končetiny má špatné, z jedné je hnát, kost z ní trčí a otčím sebou zmítá v horečce. A vposled já sama; o mnoho starší ležím na lůžku, umírám v krvi a trojice v bílém se nade mnou stále tyčí. Vyčítají, že jsem podnes nevyřešila jejich odvěkou hádanku. Dlouho, dlouho mne ještě trýzní mnohými dalšími výčitkami, nežli vposled dodají, že ten hrůzný osud naší rodiny se stále nemusí naplnit. Prý jej ještě lze zvrátit, avšak je to od nich leda další krutost, další ústrk, tato lichá naděje mých mór, neboť prvně prý musím odhalit pravé jméno toho, kterému mě pan otec kdys přislíbil, a vyslovit jej nahlas a tím zakletím ho do zdejších končin přivolat.
Dříve mne otčím stále znova a znova ujišťoval, vskutku nespočetněkrát, že móra o Parkách není nic; že se tím trápit vůbec nemám, že se mi tak leda vrací nějaké přeslechy z jeho rozhovorů o panu Wickmanovi s maminkou; že ty jsem jistě vyslechla jako dítě a jinak si je zapamatovat nemohla; že žádná taková strašidla mne nikdy nenavštívila; že to jsou pouhé cáry vzpomínek nafouklé bujnou představivostí dítěte. A celé roky jsem mu věřila každičké slovo, kterým se ohledem té věci zaklínal.
Avšak teď mne sám vyzývá a prosí, běda mu, abych pana Wickmana hledala, co to jde. A když namítám a vysvětluji, že i kdybych snad pominula všecičko ostatní, nemám přece žádného prostředku, jak mu vyhovět, stále dokola mne otčím přemlouvá, ať se hlavně vynasnažím přijít na skutečné jméno pana Wickmana. Najednou se od něj dovídám, že „Wickman“ byla přece pouhá zkomolenina; že na Orknejích prý panu Wickmanovi říkávali „Likmann“; to mi teď stále dokola psává a tvrdí, že i to jistě byla nějaká zkomolenina, vždyť to byl cizinec, Alžbětko, na kolenou Tě prosím! Dcerko má jako z vlastní krve, přemýšlej nad těmi slovy, nikdo jiný na jazyky tak zdatný není, nikdo jiný na to přijít nemůže, v těch zvucích se jistě cosi skrývá, otčím to cítí v břiše, otčím to cítí to v kostech.
Otčím již není při smyslech. V cele na Hněvíně jej posedl některý běs šílenství a z těch dopisů se natahuje i po mně. V noci se potom ze staré móry líhnou další a další, nové.
Wickman. Na ostrovech na severu prý Likmann. Lich gate. Lich stone. Lich yard. Lich wake. Lich, mrtvola. Ein leich. A lišejník neboli lichen, pojídač stromu. Cizopasník. Lišej, nemoc, smrtihlav. Lichý, nepotřebný.
Lichočar.
Z anglosaské staroanglické básně Modra, autor neznámý
Irmunsul.
První kmen, který kdy matky na zemi vysadily; to
wihtan
vysál jeho hojivost a potom podoby různé na sebe bral, někdy jedovatým hadem byl, jindy se v obra s rohy proměnil. Tehdy byl proklet navěky a nové jméno odporné, jméno zrádce, jméno nīðinga dostal, když násilím a lstí utrhl si, co mu nikdy dáno nebylo.
Leyskhewkem!
Jméno zrádce na výstrahu pro nás všechny!

Ze staroirské básně Baile Con Tir Tairngiri, autor neznámý

Tehdy,
za bouře strašné, přišel na svět on. Strážci dubů, ti nazvali jej
Kerniwos,
ochránce staré Hercynie.
Tak co… tipneš si teď, jak zní Lichočarovo pravé jméno?
Obadeea?
Kerniwos?
Wickman?
Leyskhewkem?
Odhal ho spolu
s námi už brzy
v chystané knize.