O Lichočarovi

Tři se zrodili z ničeho

spousty druhých věří že se zrodili z něčeho

z hlíny z vody z druhých kdo přišli před nimi my víme že zrodili se

z prázdně

ve všepohlcující nicotě kde tesklivá touha po řádu smyslu předznamenání zuří

žhne

kde spaluje

potřeba dát nitru i venku

význam

Budoár třech dam


Kolik mi vlastně bylo, už ani nevim, štyry, pět, asi, byla jsem ještě děcko… Moc si to nepamatuju.

Mamina se tam vydala na popud nějaké ženské z práce, té o tom asi řekla nějaká jiná baba povídavá, mraveniště holt nestaví jenom termiti, žejo… [nervózmí smích]

Chvíli tam stojíme na vykachlíkované chodbě před oprýskanýma černýma dveřma. Zvonek drnčí. Cvakne zámek a jedna z nich, ta nejstarší, otevře.

Byla to taková stařinká hubeňourka s lačnýma, pronikavýma a nepokojnýma očima a mlaskavou pusou a rychlýma cukavýma pohybama lasičky… No a hlouběj v bytě dlely ty další dvě. Seděly za stolem v kuchyni, odlupovaly do misky z větviček bobulky. Tehdy jsem to považovala za borůvčí, ale čertví co to bylo, žejo…

Čekaly na nás. Jedna vypadala jak těhotná, ale to asi nebyla. Vůbec se tak nehýbala. Byla rychlá a pohotová, plná síly, hlasitě a ráda se řehtala, bylo to slyšet i na zrezivělém záchodku přes celý byt. A ta druhá, ta byla moc hezká, v obličeji mladá… Ale asi toho, chudák, hodně zažila. Už zešedivěla.

A pamatuju si, jak jsem si je v duchu pojmenovala. Pro mě to byly Bábinka, Otesánka a Pampeliška. Jakože jako odkvetlá.

"Á, štyry koruny na startky."
"A tak co ona? Jí taky?"

nevlastní dcery Edwarda Kelleyho, alchymisty působícího několik let na dvoře Rudolfa II.

Parky mne nově trýzní i v jiných výjevech. Přicházejí s jinými obrazy. V bílých řízách přikročí, ve snu mne surově vytrhnou z lůžka, mně se zatmí před očima, v uších mi začne hučet a ony mne mezitím na Hněvín přenášejí, kde mi pak pana otce ukazují, jak má namále. Obě spodní končetiny má špatné, z jedné je hnát, kost z ní trčí a otčím sebou zmítá v horečce. A vposled já sama; o mnoho starší ležím na lůžku, umírám v krvi a trojice v bílém se nade mnou stále tyčí. Vyčítají, že jsem podnes nevyřešila jejich odvěkou hádanku. Dlouho, dlouho mne ještě trýzní mnohými dalšími výčitkami, nežli vposled dodají, že ten hrůzný osud naší rodiny se stále nemusí naplnit. Prý jej ještě lze zvrátit, avšak je to od nich leda další krutost, další ústrk, tato lichá naděje mých mór, neboť prvně prý musím odhalit pravé jméno toho, kterému mě pan otec kdys přislíbil, a vyslovit jej nahlas a tím zakletím ho do zdejších končin přivolat.

Dříve mne otčím stále znova a znova ujišťoval, vskutku nespočetněkrát, že móra o Parkách není nic; že se tím trápit vůbec nemám, že se mi tak leda vrací nějaké přeslechy z jeho rozhovorů o panu Wickmanovi s maminkou; že ty jsem jistě vyslechla jako dítě a jinak si je zapamatovat nemohla; že žádná taková strašidla mne nikdy nenavštívila; že to jsou pouhé cáry vzpomínek nafouklé bujnou představivostí dítěte. A celé roky jsem mu věřila každičké slovo, kterým se ohledem té věci zaklínal.

Avšak teď mne sám vyzývá a prosí, běda mu, abych pana Wickmana hledala, co to jde. A když namítám a vysvětluji, že i kdybych snad pominula všecičko ostatní, nemám přece žádného prostředku, jak mu vyhovět, stále dokola mne otčím přemlouvá, ať se hlavně vynasnažím přijít na skutečné jméno pana Wickmana. Najednou se od něj dovídám, že „Wickman“ byla přece pouhá zkomolenina; že na Orknejích prý panu Wickmanovi říkávali „Likmann“; to mi teď stále dokola psává a tvrdí, že i to jistě byla nějaká zkomolenina, vždyť to byl cizinec, Alžbětko, na kolenou Tě prosím! Dcerko má jako z vlastní krve, přemýšlej nad těmi slovy, nikdo jiný na jazyky tak zdatný není, nikdo jiný na to přijít nemůže, v těch zvucích se jistě cosi skrývá, otčím to cítí v břiše, otčím to cítí to v kostech.

Otčím již není při smyslech. V cele na Hněvíně jej posedl některý běs šílenství a z těch dopisů se natahuje i po mně. V noci se potom ze staré móry líhnou další a další, nové.


The Three Mothers, illustration (Michaela Osičková, 2025)

Obadeea?

Kerniwos?

Wickman?

Leyskhewkem?