O Lichočarovi

Parky mne nově trýzní i v jiných výjevech. Přicházejí s jinými obrazy. V bílých řízách přikročí, ve snu mne surově vytrhnou z lůžka, mně se zatmí před očima, v uších mi začne hučet a ony mne mezitím na Hněvín přenášejí, kde mi pak pana otce ukazují, jak má namále. Obě spodní končetiny špatné, z jedné je hnát, kost z ní trčí a otčím sebou zmítá v horečce. A pak? Já sama. O mnoho starší ležím na lůžku, umírám v krvi a trojice v bílém se nade mnou zase tyčí. Vyčítají, že jsem podnes nevyřešila jejich odvěkou hádanku. Dlouho, dlouho mne ještě trýzní mnohými dalšími výčitkami, nežli vposled dodají, že ten hrůzný osud naší rodiny se stále nemusí naplnit. Prý jej ještě lze zvrátit, avšak já vím, že je to od nich leda další krutost, další ústrk, tato lichá naděje mých mór. Totiž, prvně prý musím odhalit pravé jméno toho, komu mne pan otec kdys přislíbil, vyslovit toto jméno nahlas a oním zakletím jej do zdejších končin přivolat.

Dříve mne otčím stále znova a znova ujišťoval, vskutku nespočetněkrát, že móra o Parkách není nic; že se tím trápit vůbec nemám, že se mi tak leda vrací nějaké přeslechy z jeho rozhovorů o panu Wickmanovi s maminkou, které jsem jistě vyslechla jako dítě a jinak si zapamatovat nemohla; že žádná taková strašidla mne nikdy nenavštívila; že to jsou pouhé cáry vzpomínek nafouklé bujnou představivostí dítěte. A celé roky jsem mu věřila každičké slůvko, kterým se ohledem té věci zaklínal.

Avšak teď mne sám vyzývá a prosí, běda mu, abych pana Wickmana hledala, jak jen budu moci. A když namítám a vysvětluji, že i kdybych snad pominula všecičko ostatní, nemám přece žádného prostředku, jak mu vyhovět, stále dokola mne otčím přemlouvá, ať se hlavně vynasnažím přijít na skutečné jméno pana Wickmana. Najednou se od něj dovídám, že „Wickman“ měla být pouhá zkomolenina; že na Orknejích prý panu Wickmanovi říkávali „Likmann“. To mi teď stále dokola psává a tvrdí, že i to jistě byla nějaká zkomolenina, vždyť to byl cizinec, Alžbětko, na kolenou prosím, dcerko má jako z vlastní krve, přemýšlej nad těmi slovy, nikdo jiný na jazyky tak zdatný není, nikdo jiný na to přijít nemůže, v těch zvucích se jistě cosi skrývá, otčím to cítí v břiše, otčím to cítí v kostech.

Otčím již není při smyslech. V cele na Hněvíně ho posedl nějaký běs šílenství, který se z jeho dopisů se natahuje i po mně. V noci se potom ze staré móry líhnou další a další, nové.

Wickman. Na ostrovech na severu prý Likmann. Lich gate. Lich stone. Lich yard. Lich wake. Lich, mrtvola. Die Leiche. A lišejník neboli lichen, pojídač stromu. Cizopasník. Lišej, nemoc, smrtihlav. Lichý, nepotřebný.

Lichočar.